Návrh Pandemické smlouvy (dále též „Smlouva“)[1] a Návrh novely Mezinárodních zdravotnických předpisů (dále též „IHR“)[2], tedy mezinárodní dokumenty v současnosti procházející v rámci Světové zdravotnické organizace (dále též „WHO“) procedurálním postupem tvorby jejich finálních znění, v uplynulých dnech a týdnech vyvolaly silný ohlas ve veřejném prostoru napříč spektrem společnosti, zejména negativního charakteru.
Úvodem je nutné upozornit, že ani Smlouva, ani návrh novely IHR nejsou ve stávající podobě definitivní verzí, kdy obě ještě doznají větších či menších změn, a proto se tento text zabývá výhradně formou a závazností těchto dokumentů, nikoliv blíže jejich obsahem. V kontextu blížícího se schvalovacího procesu jejich rozhodných znění (Smlouva by měla být schválena na zasedání WHO v Ženevě v květnu 2024, IHR zatím termín schválení blíže neuvádí), je ovšem na místě zanalyzovat pasáže, které by mohly být v případě přijetí v rámci těchto dokumentů jakýmkoliv způsobem ústavně nekonformní, ať již tím, že by přenášely podstatné pravomoci jednotlivých států na WHO či které by byly způsobilé zasáhnout do základních lidských práv a svobod každého z nás.
Hlavním cílem, který má Smlouva zřejmě naplnit, je kooperace a posílení připravenosti maximálního počtu členských států WHO na případnou další pandemii. IHR si pak jako hlavní cíle kladou primárně zamezení mezinárodnímu šíření chorob, ochrana proti nim, kontrola a zajišťování reakce v oblasti veřejného zdraví způsoby, které odpovídají riziku pro veřejné zdraví, a to s minimálním dopadem opatření na mezinárodní obchod a dopravu. Z výše uvedeného lze konstatovat, že jak Pandemická smlouva, tak IHR sledují obdobné cíle a účely.
Z právního hlediska je však mezi těmito značný rozdíl, a to především z hlediska formy jejich regulace zevrubněji popsané v Ústavě WHO[3], která má následně zásadní dopad na charakter závaznosti obou mezinárodních dokumentů pro Českou republiku.
Pandemická smlouva, bude-li schválena postupem podle čl. 19 Ústavy WHO, tedy dvoutřetinovou většinou shromáždění WHO, bude posléze dle navrhovaného čl. 32 Smlouvy předložena státům k přijetí v souladu s ústavními předpisy té které země. Pokud se některé státy rozhodnou schválenou Pandemickou smlouvu neratifikovat, nebude pro ně Smlouva účinná a nebudou jejím zněním vázány. Z pohledu mezinárodního práva se tedy jedná o tzv. opt-in režim, kdy v českém prostředí bude její ratifikace vyžadovat souhlas obou komor Parlamentu České republiky podle čl. 49 Ústavy České republiky.[4]
Co se týče návrhu novely IHR, zde je celý postup značně odlišný. Proces schvalování se řídí postupem podle čl. 21 písm. a) Ústavy WHO, přičemž o přijetí se rozhodne prostou většinou přítomných a hlasujících (k tomu blíže vizte čl. 60 Ústavy WHO), tedy nerozhoduje dvoutřetinová většina jako u Smlouvy, ale prostá většina přítomných a hlasujících. IHR následně budou z pohledu mezinárodního práva v tzv. opt-out režimu, což znamená, že IHR vstoupí v platnost a stanou se závaznými pro všechny členské státy WHO k určitému datu, pokud neoznámí WHO, že se z těchto odhlašují. Tato lhůta činí podle čl. 59 odst. 1 platných a účinných IHR 18 měsíců.[5]Nebude-li tedy Česká republika se zněním IHR souhlasit, může ve stanovené lhůtě 18 měsíců ode dne jejich vyhlášení tyto odmítnout, přičemž po uplynutí této lhůty se již nemůže vyvázat a k případným výhradám či odmítnutí se nepřihlíží.
V souvislosti s návrhem novely IHR se hovoří primárně o znění nově navrhovaného čl. 13a IHR nesoucí název „WHO Led International Public Health Response“, který by měl přenést pravomoci v oblasti pandemie, kterými dosud disponovaly výlučně jednotlivé státy, na WHO. Problémovým se v tomto ohledu může jevit zejména ujednání čl. 13a odst. 1, které je prozatím koncipováno v následujícím znění: „Smluvní státy uznávají WHO jako řídící a koordinační orgán mezinárodní reakce v oblasti veřejného zdraví během mimořádných událostí mezinárodního významu v oblasti veřejného zdraví a zavazují se řídit doporučeními WHO při své mezinárodní reakci v oblasti veřejného zdraví.“ [6]Přestože se ujednání v IHR dají nazvat jako imperfektní, neboť přímo v IHR nejsou stanoveny za jejich porušení či nedodržení žádné sankce, není tím dotčena a vyloučena možnost udělení jakýchkoliv „sankcí“ na diplomatické úrovni. Sluší se připomenout též povinnost České republiky dodržovat závazky z mezinárodního práva pro ni vyplývající podle článku 1 odst. 2 Ústavy České republiky.
S ohledem na vše výše uvedené je zřejmé, že tak jako každá mezinárodní úmluva a členství v jakékoliv mezinárodní organizace bere jednotlivým státům část suverenity a svrchovanosti, tak ani výše uvedené mezinárodní dokumenty WHO nejsou výjimkou. Nicméně pojistkou ústavnosti a autonomie jednotlivých států je možnost odmítnout povinnost být vázán jednotlivými dokumenty, a to postupem nastíněným výše. Protože se blíží finální fáze celého procedurálního postupu přijetí obou dokumentů v podobě uveřejnění rozhodných znění, bude nesporně důležité dále monitorovat, v jaké podobě budou tyto dokumenty vstupovat v platnost a účinnost, a jaký postoj k nim bude zastávat Česká republika, a to i s ohledem na stále živé memento pandemie COVID-19, která ukázala mimo jiné to jak je důležité legislativně ošetřit to, aby nebyla opětovně porušována základní lidská práva a svobody občanů.
[1]https://apps.who.int/gb/inb/pdf_files/inb7/A_INB7_3-en.pdf.
[2]https://apps.who.int/gb/wgihr/pdf_files/wgihr1/WGIHR_Compilation-en.pdf.
[3]https://apps.who.int/gb/bd/PDF/bd47/EN/constitution-en.pdf?ua=1.
[4]https://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html.
[5]https://iris.who.int/bitstream/handle/10665/246107/9789241580496-eng.pdf?sequence=1.
[6] V původním anglickém znění: „States Parties recognize WHO as the guidance and coordinating authority of international public health response during public health Emergency of International Concern and undertake to follow WHO’s recommendations in their international public health response.“
